Nevermore

13. prosince 2015 v 18:08 | Medion Reeve |  Deník
londonDuben dvatisíce-něco. Ani ten datum mi nestojí za zapamatování. Moji milí rodiče mi darovali školní zájezd do Londýna. (No, měla jsem si vybrat mezi lyžákem a Londýnem. Kdo by si vybral týden strávený s otravnou češtinářkou a zapřísáhlým protiruským zeměpisářem?). Peněz nás to stálo více než kterékoliv ostatní lidi, kteří tam jeli se školou, ale program vypadal zajímavě.
Odjezd
Celá obrovská skupina cestujících stála před školou. Menší děti se loučily, my, starší, jsme jen zamávali a hodili do tašky řízky. Klasika. Za rohem se objevila stará Karosa (něco na ten způsob, však víte). Drnčilo to, jako by se to ono mělo rozpadnout. "Bože,...jen to...ne". Přeci si ale nezkazím cestu nějakým autobusem. Jenže to do toho začalo pršet a dle mého nedobrého zjištění nám protékalo okno (nebo střecha?) a malinké krůpěje mi kapaly přímo na koleno. Horší už to být nemohlo.
Dokud jsme nepřijeli do Londýna.
Rodina aneb psycho-rybičky a smažený věci
Přijela pro nás černoška s vyčesaným drdolem a minisukní, která sotva zakrývala její poněkud velký zadek. Odvážná to žena. Nesnažte se mě usvědčit z rasismu, o to už se zřejmě pokoušela její rodinka. Dvě úplně blonďatý modrooký holky s pletí bílou jako křída v úplně černý rodině. Měla jsem správné tušení, že tak přátelští nebudou. Naše "náhradní matka" byla docela v pohodě. Když zrovna nebyla v práci, docela dobře se s ní povídalo. Zato její hyperaktivní malá dcera poskakovala celé dny po pokoji jako opice a nutila nás tancovat u xboxu. Litovala jsem, že jsme neměly zamykací pokoj. Ona by se snad protahla i tou škvírou pod dveřmi, jak byla vlezlá. Jejich táta přijížděl každý den pozdě domů a vlastně si ani nepamatuju, že by nás kdy pozdravil. Zřejmě svou manželku proklínal, že do něčeho takového šla.
Ale zpátky k věci...
Nejen že přijela na místo setkání minimálně o půl hodiny dýl než ostatní rodiny, dovezla nás domů a pak jela ještě do práce. Bohudíky za mou zásobu lovečáku a rohlíků z domova. K večeři nám v deset hodin přivezla krabičku hranolků a smaženou rybu. Ukázala nám pokoj a šla spát. Podle mě jen z toho kamrlíku vyklidila košťata a nastěhovala tam palandu. Když jsme si chtěly otevřít kufr, musely jsme ho tahat na chodbu (a to jsme neměly nijak velké kufry). Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Měly jsme kde spát a bylo tam teplo. Jen nám po chvíli začaly lézt na mozek psycho-rybičky v růžovém akvárku se zelenou vodou. Neustále tam vrčela filtrace, která zřejmě ani nefungovala a celé akvárko měnilo v intervalech neonové barvy. Upřímně jsem s těmi rybičkami soucítila a divila jsem se, že ještě nespáchaly hromadnou rituální sebevraždu.
Výlety aneb vydrž několik hodin chůze s křečí
Taky se Vám občas stává, že přijedete do ciziny a je Vám špatně? Mně dost často. A v Londýně teda fest. Celých pět dní jsem se při chůzi svíjela v křečích, čemuž ostatní nevěnovali pozornost, protože je zrovna zaujali hloupí holubi nebo se smáli člověku, který vzhledem připomínal Hagrida. A já tam mohla umřít. Všichni si snapovali selfíčka a volali si s přítelem, zatímco já jsem si představovala, jak bych jim všem vyškrábala oči, namotala jejich vyžehlené umyté vlasy na vidličku a škubla s nimi. Ano, tak naštvaná jsem byla. Dost tomu přispěl fakt, že naše rodina měla vanu a koupala se jen jednou za týden.
Stonehenge aneb vyfoťte se u šutru
A teď vážně, lidi. Jezdíte tam obdivovat tuhle úžasnou věc nebo jen proto, abyste se vyfotili a mohli si to hodit na insta? Celkově tam ani nic nebylo. Jen šutry u silnice, provazy a davy lidí s foťáky. (Samozřejmě, že to obdivuju, to já jen tak. Z rozčarování) Do toho všeho začalo nesnesitelně pršet a všechni ti lidé se hrnuli rychle do autobusu, načež se autobus rychle zaplnil a my museli čekat v dešti na další. Pak jsme schytali pěknou sodu od učitelky, protože na nás museli čekat. Jako bychom mohli za to, že byly zrovna všechny turistky dobře živené a snáz si prorazí cestu a já bych se mohla nechat udupat a nedošla bych tam dřív než ony.
Primark. Zlo v čisté podobě.
Čím dál víc mi začalo připadat, že většina lidí jede do Londýna jen proto, že budeme mít na Oxford street rozchod a oni budou moct do Primarku. A ten den mi to je utvrdil. Nekecám, ale celá skupina strávila čtyři hodiny (možná víc?) nakupováním serepetiček v Primarku jen proto, že byly levnější než tady. Mají tam hezký věci, o tom žádná, ale strávit takovou dobu mezi uječenými ženskými, které zběsile hledají svojí velikost bot a nesedící zahazují za sebe,... ne, díky.
Nedaleko byl naprosto boží obchod s plakáty, CDčky a zkrátka vším možným okolo hudby a her. Zprvu jsem jim vytýkala, že nemají ani jedno CDčko Redhotů, což je podle mě ta největší chyba a měli by za to shořet v pekle, ale ten obchod...těch plakátů...to byl ráj.

Tím bych zakončila své vyprávění o mé cestě do Anglie. Ačkoliv to tak asi nebude vypadat, ráda bych se do Londýna ještě jednou vrátila. Je to krásné město. Pokud nejste odkázáni na celou skupinu lidí s jinými zájmy a rodinu s psycho akvárkem.
 

Nenávidím tě, ty malá zrůdo!

12. prosince 2015 v 18:26 | Medion Reeve |  Téma týdne
Celou dobu jsem se snažila ji přemoct. Odehnat ji, aby zmizela. Zatímco ona se mi smála a oddalovala mě dál a hloubš. Dělala z nás kamarádky.
Jsme spolu už dobré 3 roky. Nenáviděla jsem ji už od doby, kdy jsme se poznaly. Do té doby jsem existovala jen já a nic než já. Pak se sem vecpala ona a myslí si, že se kvůli ní postavím na hlavu. A taky že jo.

"Ale no tak. Přece si nemyslíš, že by tě někdo měl rád? Nebuď směšná. Proč se nevrátíš k tomu šmejdovi, co ti řekl, že nejsi hezká a stojíš za hovno? Honem, dělej se zebe debila, to ti tak skvěle jde. K ničemu jinýmu nejseš, nikdo jiný tě nikdy chtít nebude."
"Proč si ty prášky nevezmeš? No né...snad si, ty hloupá, nemyslíš, že by tě snad měl někdo v budoucnu rád? Neřekl ti to dost jasně? Jsi hnusná!"
"Je ti 17 a s nikým jsi ještě neměla nic víc? Stejně o tobě všichni říkají, že jsi děvka. Běž a udělej to."

Ona vždycky věděla všechno "nejlíp". Znala mě 3 roky a snažila se mi do všeho kecat. Ani nevím, kdy přesně jsme se poznaly. Vplížila se mi do života beze stopy a teď si myslí, že si dupne a bude všechno podle ní?
"Zkus, jak je ta žehlička horká. Nezajímá tě to? Myslíš, že je horká nebo není? Nebylo by lepší to zkusit? Ublížila jsi ostatním, ubliž i sobě. To už neuděláš? Zbabělče."

Už se se mnou dobrý půlrok nebaví.

Nejhorší na tom všem je, že ona je já.
A já jsem ona.






Jednou takhle ve světě žen

11. prosince 2015 v 11:48 | Medion Reeve |  Deník
Čekalo mě to už dneska. Zkouška účesu na maturitní ples, melír a střihání. Ach, jak já to nenávidím. Ve vlasech se mi smí hrabat jen přítel. Ne nějaká ženská, co si za to bere prachy. Ale tak jo, když ze mě chce mít mamka ženskou...
Před vchodem do kadeřnictví si upravím vlasy, abych vypadala trochu jako člověk, ačkoliv je to zbytečné, protože mi je vzápětí po mém odchodu zase pomluví. Snažím se ze sebe přátelsky vysoukat, že jsem objednaná až za 15 minut, jestli to nevadí, načež se mi jen dostane odpovědi "Co? Tak si sedni.", jako by říkala "sem nepatříš".
Nejdřív přichází na řadu melír. Už pár let jsem si nenechávala vlasy odbarvit. Poprvé a naposledy když mě mamka objednala na melír před plesem a od té doby jsem si slíbila, že si své milované vlasy nebudu ničit. A teď, když už to pěkně odrostlo a já měla své nezničené vlasy, jsem to musela podstoupit znovu. Snaží se mi rozčesat mé vlasy zacuchané větrem. No, hodně štěstí, ženská, tohle dělá problém i mně. Když mi na vlasy napatlala bílou lepkavou hmotu, šla jsem se usadit na sedačku plnou žen čtoucích si módní časopisy a zpovědi žen opuštěných svými muži. Jaká to pro mě čest smět si sednout mezi nejvyšší společnost z města. Tak jsem si otevřela sešit z chemie a začala svačit piškoty.
Po dlouhé skoro-půlhodině mi konečně sundala všechen ten alobal z hlavy a začala mi umývat hlavu, přičež lamentovala, že jsem moc malá a to křeslo výš dát nejde a všechnu vodu bude mít po podlaze. A já za to můžu? Na oplátku mi napatlala do vlasů rozčesávadlo (začínám jí podezřívat, že to byla spíš žvýkačka) a jala se rozčesávat moje vlasy. Docela se divím, že mi nějaké zbyly... škubala za ně tak silně, že jsem myslela, že vyskočím z té sedačky, vezmu jí ten hřeben a vrazím jí ho do toho jejího tlustýho zadku, jak mě štvala. Ale jsem přeci jen docela klidná (navenek), takže jsem se jen usmívala se slzami v očích.
Při foukání vlasů začala s kolegyní rozvádět rozhovor o nových vztazích ve městě a mezi řečí o mačkání žláz psího zadku a milostným vztahem paní K a pana P mi sem tam připálila ucho.
Čas letěl, já tam strávila už tři nesnesitelné hodiny a dozvěděla jsem se snad úplně všechno, i to, co jsem vědět nechtěla. Najednou jsem stála u pultíku, kde mi má kadeřnice sepisovala účtenku. "1010, prosím" Co? Za co jako?
Zaplatila jsem a odešla.
Za tolik peněz bych mohla mít 40 balíků piškotů, 50 balíčků žvýkaček a asi 18 šišek lovečáku. Navíc bych z toho měla stonásobnou radost.
A co z toho mám? Míň vlasů, hodně špatnou zkušenost a informaci o tom, jak se mačká psí zadek.
 


Nalhávání

30. listopadu 2015 v 22:43 | Medion Reeve |  Deník
Tento článek je jen výplodem zoufalosti nad marnou snahou naučit se něco nenaučitelného.

A tak si tu sedim,
do blba čumim,
aniž bych věděla,
co vůbec umim.

Kdybych tak tušila,
co nejvíc mě baví,
čím zaujmu lidi,
co pořád mě zdraví.

Ráda bych věděla,
co vůbec vim
a když něco vim,
co potom s tim?

Je jedna věc,
co vrtá mi hlavou,
proč ten můj blonďatej
má hlavu zdravou.

Jak to že ví,
jak věci se maj,
že po tomhle věku
nepřijde ráj.

A proč teda já
i když to vim
sedim a čumim
a nesouhlasim s nim?
(Stejně má pravdu)


Kouzlo naivity

21. listopadu 2015 v 13:21 | Medion Reeve |  Téma týdne
"…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství."
- Salvador Dalí
http://deliandiver.org/wp-content/uploads/2015/11/Dali_War.jpg
Jaké by asi bylo potkat člověka a nebýt jím okouzlen. Rovnou vidět jeho chyby a zlozvyky. Nikdo by pak neměl čas zažít s ním nejprve to hezké, na co by se v těžkých chvílích dalo myslet. Byli bychom jednoduše odkázáni na realitu. Z života by zmizelo kouzlo maličkostí, kouzlo naivního vnímání.
Vlatně ani nevím, co jsem JÁ. Občas přemýšlím, jestli je mé chování přirozené nebo skrytě podmíněno okolí. A někdy se snažím chovat proti mé vůli jinak, jen abych i já měla to svoje kouzlo, kterým na mě působí i ostatní lidé. Co když to tak dělají i oni? Co když přirozené kouzlo neexistuje a lidé si ho musí získat. Snaží se o něj a pak ho využívají, což se stane naprosto přirozeným? A co když je kouzlo jen druh energie, kterou jako děti získáme. A co když právě mně ho někdo ukradl?
Pořád v sobě nemůžu najít nic, co by ono "kouzlo" připomínalo. Zkouším věci, které dělají ostatní, čímž pravděpodobně ztrácím sebe. Jen přejímám cáry cizích osobností a svou házím pryč. Co ze mě zbyde?

Co by kdyby
sama ona
svoje chyby
samá clona
našla v sobě
to co koná
a v té zlobě
svého slona
z porcelánu
rozbila.

pak by ona
žádná clona
našla v sobě
jen co ona
v životě svém
spravila

třeba by pak
sama ona
tak či tak
ten pocit měla
že by pak
to vše už směla
sama byla
přesto bděla
srdci svému
píseň pěla.

O tom
kdo ji masku smyl.
O něm
kdo ji upravil
O tom
kdo ji zotavil
když ji život unavil.



Child since 1997

15. listopadu 2015 v 22:31 | Medion Reeve |  Deník
To jsem se tak jednou zastyděla, když jsem si uvědomila, že si omalovánky, které jsem vyhrála v tombole, chci nechat a vůbec neplánuju je dát svému mladšímu sourozenci. Že mě těší pohled a představa toho, až si vezmu pastelky a vymaluju je.
Jsem už osmnáct let dítětem. A s tím, jak ubíhají roky a já, troufám si říci, nabývám na rozumu a porozumění tomuto světu, je to čím dál horší. Řeším banality, které by ani dítě neřešilo.
Do svých patnáctých narozenin jsem si hrála s panenkami. Nejsem ujetá, jen mě bavilo navrhovat jim domek (ale samozřejmě mě bavilo si s nimi hrát, přiznávám). Uklidňuji se tím, že má přeci každý svou úchylku, která mu z dětsví zbyla. A ten, kdo zabije to dítě uvnitř něj, měl by být považován za vraha! Nikdo přece nikdy nebude dost starý na to, aby řekl, že nechce dostat k Mikuláši čokolády a adventní kalendář. Aby nechtěl usnout u televize a probudit se v posteli nebo aby nechtěl spát po obědě.
Nikdo z mých bývalých partnerů nikdy nepochopil, že aby dokázal pochopit nejen to, jak se chovám navenek, ale i to, jaká jsem uvnitř, musí ve mně tolerovat "dětskou část" mého JÁ. Člověka, který bude milovat nejen mě, ale i mou druhou stránku, budu milovat nadosmrti (asi tak jako ženské v naivních romantikách od Rosamunde Pilcher, kterými spousta holek pohrdá a stejně na ně kouká).
Všichni se mě snažili ohromit a mně přitom stačí tak málo.
Pro samé oči neviděli.


Stvůry libující si v minulosti

12. října 2015 v 23:00 | Medion Reeve |  Téma týdne
Jako lidé dnešní doby jsme posedlí vlastněním kontroly nad vším. Kontroly nad penězi, přáteli, událostmi, kontroly svého života, své budoucnosti...
Přitom je život natolik abstraktní pojem, do nějž vstupují i osudy jiných lidí a jejich událostí, že je nemožné mít kontrolu nad svým životem, svou budoucností. Neustálé narušování naší snahy o monotonii nás nutí ohlížet se zpět na věci, které jsme udělali. Nutíme se hledat spojitosti mezi věcmi minulými a budoucími, ačkoliv nejsou nijak spojeny, a vyvozovat z nich jakési zákonitosti, které bychom mohli použít jako vodítko, které nás spolehlivě dovede do lepší budoucnosti. A kdo tohle nedělá? Neustálé ohlížení nás nutí žít náš život vpřed, ale pozpátku. Nejdříve žijeme pozpátku, pak až vpřed.
Kolikrát si říkám, jestli bych uměla žít vpřed a jenom v před.

Mám tři JÁ.
Mé naivní JA hltající ještě naivnější citáty z tumblr typu "žij teď a tady", které se mi snaží namluvit, že je všechno v pohodě, že je přece všechno jedno a vždycky to nějak dopadne. Jsem teď a tady. To, co se stalo, mě přeci jen ponaučilo. Zrovna když se tahle malá část mého nitra usadí do velení, nějak se to zvrtne a přijde na řadu ten zatrpklý tvor parazitující na mých myšlenkách.
Každý večer u mě leží v posteli. Stvůra, co mě nenechá usnout a neustále mi připomíná moje chyby. I věci naprosto malicherné. Dokonce takové, které i kdyby se udělaly jinak, stejně se nic nezlepší. Popichuje mě do žeber a když už jsem tatam na hranici spánku, dloubne mě ještě víc a přeskládá kolečka v hlavě. Trvá mi pak sakra dlouho, než se zase všechno srovná. A tak je to každý den. Každý hloupý den mého života. "Proč jsi dělala tohle?..., Proč jsi neřekla radši tohle?...A proč vůbec sakra jsi?" A proč bych jako nemohla? Jako bych neznala odpovědi. Jako by ten tvor neznal odpovědi. Všechno ví, všechno zná, přesto si libuje v mé špatné vyčítavé náladě.
A nakonec mé opravdové JÁ, kterému se, bohužel, nedaří srovnat tyhle dva do latě.
A tak si tam žijí a dokud jeden z nich neumřel, žijí tam dodnes.
Proto žiji, ač nechtěně, život pozpátku. Má přítomnost je mou minulostí a má minulost je základem přítomnosti.

Depression, every day the burden gets a little heavier. Nobody can take it away. It steals your joy. It's always there.:




Strašidla nejsou jen pod postelí, aneb mé zkušenosti se spánkovou paralýzou.

2. srpna 2015 v 17:49 | Medion Reeve |  Téma týdne
Jako malá jsem se šíleně bála strašidel pod postelí. Každý večer jsem pravidelně kontrolovala prostor pod postelí, za postelí i za skříněmi. Bála jsem se zdrcadel, oken, noční cesty do koupelny a celkově tmy. Pak jsem se ale dostala do období, kdy jsem se bála už samotného spánku.

Začalo se to dít asi před rokem, kdy jsem po probuzení mívala divné stavy. Nestávalo se to často. Tak jednou za dva měsíce.

Probudila jsem se. V pokoji byla ještě tma. Najednou se mi celým tělem, směrem od hrudi ke končetinám, rozlezl mráz. Celé tělo se mi na chvíli rozbrnělo. Koukala jsem se po pokoji. Vedle mé postele někdo stál. Nevěděla jsem kdo, ani proč tam je. Chtěla jsem se zvednout, sahnout na něj, něco říct - ale nešlo to. Přišla další vlna mrazu. Začala jsem mít pocit, že nemůžu dýchat. Hlavou mi začaly probíhat otázky jako "Co to se mnou sakra je?", "Proč se nemůžu hýbat?", "Umírám?".

Silueta mi pořád stála u hlavy, něco mě dusilo a nemohla jsem se hýbat.
Celé to trvalo jen pár minut. Nepamatuji si, jak jsem se z toho dostala, ale najednou to bylo celé pryč. Brnění odeznělo a já se mohla hýbat.

Tak se to opakovalo několikrát. Někdy celá situace trvala pár sekund, jednou i půl hodiny.

Stavy, do kterých jsem se dostávala, se podle pozdějšího zjištění nazývají Spánková paralýza. Jde o stav, kdy se Váš mozek "nepřepne" ze spánku do reality, tudíž vnímáte své okolí, ale nejste schopni se hýbat (stejně jako ve spánku nemůžete kopat nohami, když se Vám zdá o běhání) ani křičet.

Od té doby se nebojím strašidel ve svém pokoji. Opravdová strašidla jsou v naší hlavě. Nebo v nás.

Představte si třeba tohle v noci u Vaší postele. Nemůžete se pohnout ani křičet.

Doporučuji přečíst článek na blogu Killerofidiots: http://killerofidiots.blog.cz/1508/tezka-schyza






Povídka – Dvě těla

2. srpna 2015 v 17:15 | Medion Reeve |  Povídky
Tato povídka byla původně napsána pouze pro školní účely. Znáte to. Dostanete za úkol napsat povídku na nějaké téma, v mém případě to bylo téma "holokaust", a snažíte se něco vymyslet. Pořád Vás nic nenapadá, ale deadline na Vás stále tlačí. Vy v posledních chvílích vymyslíte něco, co po sobě vlastně ani nestihnete přečíst, vytisknete to a jdete spát.
A takto vznikla následující povídka.
Nevkládám jí sem, abych se jakkoliv pochlubila. Musím se přiznat, ač zahanbeně, že o tomto tématu moc nevím. O to těžší pro mě bylo napsat na to povídku. Za případné připomínky budu ráda.

"Tati, proč nemůžu jít s Toníkem do biografu?" ptala se malá Martička tatínka. "Nejde to. Běžte radši ven. Ale v osm budeš doma! Slyšíš mě?!"

Alfredovi celé odpoledne zněly v hlavě Martiččina slova. Trápily ho dceřiny otázky.

"Martičko a proč nosíš tu hvězdičku?" zajímal se Toník. "Tatínek říkal, že ji musím nosit, aby mě vždycky našli." zmateně odpověděla Martička. Vždy jí zajímalo, proč tu hvězdu musí nosit, ale trápil jí tatínkův výraz, když se na to pořád ptala. Proto se o to moc nezajímala.

Alfred Seidler byl dříve uznávaný lékař, otec dvou dětí, Martičky a Josífka Seidlerových. Žil v malém městě na severu Čech a celý život byl k lidem vstřícný a milý.

"To už je tolik hodin?" zděsila se holčička. "Vždyť je teprva půl deváté, já jdu domů také až v devět. Proč se tolik bojíš?" nechápal Toník. "Slíbila jsem přece tatínkovi, že budu doma v osm!"

Tatínek doma nedočkavě přešlapoval. Bylo už skoro devět a jeho dcerka nikde. Najednou vrzly dveře a do pokoje vběhla udýchaná Marta. Omluvila se tatínkovi, ale tatínek zaraženě mlčel. Byl rád, že je konečně doma. "Viděl tě po cestě někdo?" prohodil narychlo. "Ne, tatínku. Proč se ptáš?" "Běž spát...". Alfred se unaveně svalil do křesla. "Jak dlouho to ještě bude trvat..." pronesl do ticha a chvilku nato usnul hlubokým bezesným spánkem.

Alfreda vzbudilo hlasité klepání na dveře brzy ráno. "Pane Seidlere, nepřejeme si, aby se náš syn Tonda stýkal s Vaší dcerou. Dejte na to pozor, jinak budeme nuceni přijmout určitá opatření." vychrlil trpce Tondův otec a ověnčen svou manželkou opustil dům pana Seidlera.

"Kdo to ráno klepal?" prohodila paní Seidlerová na manžela, zatímco mu nalévala kávu. Pan Seidler zadumaně seděl, koukal do zdi ale už neodpověděl. Po hodině se zvedl a odešel do své ložnice.

"Jdu ven." Martička vyskočila od stolu a rozběhla se ke dveřím. "Nikam!" rozkřikl se najednou její otec z pokoje. "Dneska nikam nepůjdeš." Marta ale neposlechla a vyplížila se z baráku.

Ten den Alfréd nepromluvil ani slovo. Seděl na zemi své pracovny, dopíjel poslední lahev vína a koukal do stropu. K večeru se zvedl a šel na společnou večeři. Po společné modlitbě a jídle vstal od stolu a pronesl první a jedinou větu za celý den: "Teď už bude všechno lepší".

Byla to temná noc. Ani měsíc už neměl sílu svítit. V domě už bylo ticho, jen pan Seidler seděl venku na pergole. Poslouchal cvrkot a tiše plakal. Náhle jako by zkameněl a s vážnou tváří se vydal zpět do domu. Vyšel nahoru po vrzajících schodech, aniž by si uvědomoval jediný krok. Vešel do pokoje malého Josífka. Stoupl si k jeho posteli. Vzal mu polštář. Jemně ho položil Josífkovi na ústa a se slovy: "Tam nám bude líp, můj synku" přitlačil hrubě Josífkovi polštář k ústům. Po pár minutách zvedl hlavu a vyšel z pokoje. Chvíli civěl na okno proti dveřím. Za chvíli vrzly dveře od Martiččina pokoje. Otec zahalil její krásnou tvář sněhobílým polštářem a s prázdným výrazem v tváři tlačil polštář hlouběji a hlouběji do matrace. Její tělo se zmítalo pláčem, vyděšením a snahou o přežití. Až utichlo a s ním i celý dům. Za pár minut už byly slyšet jen podpatky Alfredových bot směřující k prádelníku. Pečlivě přeskládal své bílé košile na druhou hromádku v prádelníku a ze spodu poslední košile vytahl těžkou kovovou zbraň. Otočil se a těžkými kroky odkráčel k posteli. Přiložil ledový kov hlavně k manželčině spánku. Otevřela oči. Otočila hlavu, věnovala pohled zbrani směřující k její hlavě a pak se hluboce zahleděla do němých očí svého manžela. Po chvíli oči znovu zavřela. Domem se rozlehla rána. Po chvíli druhá.

Jen další poklidná noc ve městě. Žádné lidské oběti. Jen dvě chladnoucí těla na studených postelích a prostřelené hlavy v kalužích krve.


Kam dál