Listopad 2015

Nalhávání

30. listopadu 2015 v 22:43 | Medion Reeve |  Deník
Tento článek je jen výplodem zoufalosti nad marnou snahou naučit se něco nenaučitelného.

A tak si tu sedim,
do blba čumim,
aniž bych věděla,
co vůbec umim.

Kdybych tak tušila,
co nejvíc mě baví,
čím zaujmu lidi,
co pořád mě zdraví.

Ráda bych věděla,
co vůbec vim
a když něco vim,
co potom s tim?

Je jedna věc,
co vrtá mi hlavou,
proč ten můj blonďatej
má hlavu zdravou.

Jak to že ví,
jak věci se maj,
že po tomhle věku
nepřijde ráj.

A proč teda já
i když to vim
sedim a čumim
a nesouhlasim s nim?
(Stejně má pravdu)


Kouzlo naivity

21. listopadu 2015 v 13:21 | Medion Reeve |  Téma týdne
"…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství."
- Salvador Dalí
http://deliandiver.org/wp-content/uploads/2015/11/Dali_War.jpg
Jaké by asi bylo potkat člověka a nebýt jím okouzlen. Rovnou vidět jeho chyby a zlozvyky. Nikdo by pak neměl čas zažít s ním nejprve to hezké, na co by se v těžkých chvílích dalo myslet. Byli bychom jednoduše odkázáni na realitu. Z života by zmizelo kouzlo maličkostí, kouzlo naivního vnímání.
Vlatně ani nevím, co jsem JÁ. Občas přemýšlím, jestli je mé chování přirozené nebo skrytě podmíněno okolí. A někdy se snažím chovat proti mé vůli jinak, jen abych i já měla to svoje kouzlo, kterým na mě působí i ostatní lidé. Co když to tak dělají i oni? Co když přirozené kouzlo neexistuje a lidé si ho musí získat. Snaží se o něj a pak ho využívají, což se stane naprosto přirozeným? A co když je kouzlo jen druh energie, kterou jako děti získáme. A co když právě mně ho někdo ukradl?
Pořád v sobě nemůžu najít nic, co by ono "kouzlo" připomínalo. Zkouším věci, které dělají ostatní, čímž pravděpodobně ztrácím sebe. Jen přejímám cáry cizích osobností a svou házím pryč. Co ze mě zbyde?

Co by kdyby
sama ona
svoje chyby
samá clona
našla v sobě
to co koná
a v té zlobě
svého slona
z porcelánu
rozbila.

pak by ona
žádná clona
našla v sobě
jen co ona
v životě svém
spravila

třeba by pak
sama ona
tak či tak
ten pocit měla
že by pak
to vše už směla
sama byla
přesto bděla
srdci svému
píseň pěla.

O tom
kdo ji masku smyl.
O něm
kdo ji upravil
O tom
kdo ji zotavil
když ji život unavil.



Child since 1997

15. listopadu 2015 v 22:31 | Medion Reeve |  Deník
To jsem se tak jednou zastyděla, když jsem si uvědomila, že si omalovánky, které jsem vyhrála v tombole, chci nechat a vůbec neplánuju je dát svému mladšímu sourozenci. Že mě těší pohled a představa toho, až si vezmu pastelky a vymaluju je.
Jsem už osmnáct let dítětem. A s tím, jak ubíhají roky a já, troufám si říci, nabývám na rozumu a porozumění tomuto světu, je to čím dál horší. Řeším banality, které by ani dítě neřešilo.
Do svých patnáctých narozenin jsem si hrála s panenkami. Nejsem ujetá, jen mě bavilo navrhovat jim domek (ale samozřejmě mě bavilo si s nimi hrát, přiznávám). Uklidňuji se tím, že má přeci každý svou úchylku, která mu z dětsví zbyla. A ten, kdo zabije to dítě uvnitř něj, měl by být považován za vraha! Nikdo přece nikdy nebude dost starý na to, aby řekl, že nechce dostat k Mikuláši čokolády a adventní kalendář. Aby nechtěl usnout u televize a probudit se v posteli nebo aby nechtěl spát po obědě.
Nikdo z mých bývalých partnerů nikdy nepochopil, že aby dokázal pochopit nejen to, jak se chovám navenek, ale i to, jaká jsem uvnitř, musí ve mně tolerovat "dětskou část" mého JÁ. Člověka, který bude milovat nejen mě, ale i mou druhou stránku, budu milovat nadosmrti (asi tak jako ženské v naivních romantikách od Rosamunde Pilcher, kterými spousta holek pohrdá a stejně na ně kouká).
Všichni se mě snažili ohromit a mně přitom stačí tak málo.
Pro samé oči neviděli.