Child since 1997

15. listopadu 2015 v 22:31 | Medion Reeve |  Deník
To jsem se tak jednou zastyděla, když jsem si uvědomila, že si omalovánky, které jsem vyhrála v tombole, chci nechat a vůbec neplánuju je dát svému mladšímu sourozenci. Že mě těší pohled a představa toho, až si vezmu pastelky a vymaluju je.
Jsem už osmnáct let dítětem. A s tím, jak ubíhají roky a já, troufám si říci, nabývám na rozumu a porozumění tomuto světu, je to čím dál horší. Řeším banality, které by ani dítě neřešilo.
Do svých patnáctých narozenin jsem si hrála s panenkami. Nejsem ujetá, jen mě bavilo navrhovat jim domek (ale samozřejmě mě bavilo si s nimi hrát, přiznávám). Uklidňuji se tím, že má přeci každý svou úchylku, která mu z dětsví zbyla. A ten, kdo zabije to dítě uvnitř něj, měl by být považován za vraha! Nikdo přece nikdy nebude dost starý na to, aby řekl, že nechce dostat k Mikuláši čokolády a adventní kalendář. Aby nechtěl usnout u televize a probudit se v posteli nebo aby nechtěl spát po obědě.
Nikdo z mých bývalých partnerů nikdy nepochopil, že aby dokázal pochopit nejen to, jak se chovám navenek, ale i to, jaká jsem uvnitř, musí ve mně tolerovat "dětskou část" mého JÁ. Člověka, který bude milovat nejen mě, ale i mou druhou stránku, budu milovat nadosmrti (asi tak jako ženské v naivních romantikách od Rosamunde Pilcher, kterými spousta holek pohrdá a stejně na ně kouká).
Všichni se mě snažili ohromit a mně přitom stačí tak málo.
Pro samé oči neviděli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama