Deník

Nevermore

13. prosince 2015 v 18:08 | Medion Reeve
londonDuben dvatisíce-něco. Ani ten datum mi nestojí za zapamatování. Moji milí rodiče mi darovali školní zájezd do Londýna. (No, měla jsem si vybrat mezi lyžákem a Londýnem. Kdo by si vybral týden strávený s otravnou češtinářkou a zapřísáhlým protiruským zeměpisářem?). Peněz nás to stálo více než kterékoliv ostatní lidi, kteří tam jeli se školou, ale program vypadal zajímavě.
Odjezd
Celá obrovská skupina cestujících stála před školou. Menší děti se loučily, my, starší, jsme jen zamávali a hodili do tašky řízky. Klasika. Za rohem se objevila stará Karosa (něco na ten způsob, však víte). Drnčilo to, jako by se to ono mělo rozpadnout. "Bože,...jen to...ne". Přeci si ale nezkazím cestu nějakým autobusem. Jenže to do toho začalo pršet a dle mého nedobrého zjištění nám protékalo okno (nebo střecha?) a malinké krůpěje mi kapaly přímo na koleno. Horší už to být nemohlo.
Dokud jsme nepřijeli do Londýna.
Rodina aneb psycho-rybičky a smažený věci
Přijela pro nás černoška s vyčesaným drdolem a minisukní, která sotva zakrývala její poněkud velký zadek. Odvážná to žena. Nesnažte se mě usvědčit z rasismu, o to už se zřejmě pokoušela její rodinka. Dvě úplně blonďatý modrooký holky s pletí bílou jako křída v úplně černý rodině. Měla jsem správné tušení, že tak přátelští nebudou. Naše "náhradní matka" byla docela v pohodě. Když zrovna nebyla v práci, docela dobře se s ní povídalo. Zato její hyperaktivní malá dcera poskakovala celé dny po pokoji jako opice a nutila nás tancovat u xboxu. Litovala jsem, že jsme neměly zamykací pokoj. Ona by se snad protahla i tou škvírou pod dveřmi, jak byla vlezlá. Jejich táta přijížděl každý den pozdě domů a vlastně si ani nepamatuju, že by nás kdy pozdravil. Zřejmě svou manželku proklínal, že do něčeho takového šla.
Ale zpátky k věci...
Nejen že přijela na místo setkání minimálně o půl hodiny dýl než ostatní rodiny, dovezla nás domů a pak jela ještě do práce. Bohudíky za mou zásobu lovečáku a rohlíků z domova. K večeři nám v deset hodin přivezla krabičku hranolků a smaženou rybu. Ukázala nám pokoj a šla spát. Podle mě jen z toho kamrlíku vyklidila košťata a nastěhovala tam palandu. Když jsme si chtěly otevřít kufr, musely jsme ho tahat na chodbu (a to jsme neměly nijak velké kufry). Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Měly jsme kde spát a bylo tam teplo. Jen nám po chvíli začaly lézt na mozek psycho-rybičky v růžovém akvárku se zelenou vodou. Neustále tam vrčela filtrace, která zřejmě ani nefungovala a celé akvárko měnilo v intervalech neonové barvy. Upřímně jsem s těmi rybičkami soucítila a divila jsem se, že ještě nespáchaly hromadnou rituální sebevraždu.
Výlety aneb vydrž několik hodin chůze s křečí
Taky se Vám občas stává, že přijedete do ciziny a je Vám špatně? Mně dost často. A v Londýně teda fest. Celých pět dní jsem se při chůzi svíjela v křečích, čemuž ostatní nevěnovali pozornost, protože je zrovna zaujali hloupí holubi nebo se smáli člověku, který vzhledem připomínal Hagrida. A já tam mohla umřít. Všichni si snapovali selfíčka a volali si s přítelem, zatímco já jsem si představovala, jak bych jim všem vyškrábala oči, namotala jejich vyžehlené umyté vlasy na vidličku a škubla s nimi. Ano, tak naštvaná jsem byla. Dost tomu přispěl fakt, že naše rodina měla vanu a koupala se jen jednou za týden.
Stonehenge aneb vyfoťte se u šutru
A teď vážně, lidi. Jezdíte tam obdivovat tuhle úžasnou věc nebo jen proto, abyste se vyfotili a mohli si to hodit na insta? Celkově tam ani nic nebylo. Jen šutry u silnice, provazy a davy lidí s foťáky. (Samozřejmě, že to obdivuju, to já jen tak. Z rozčarování) Do toho všeho začalo nesnesitelně pršet a všechni ti lidé se hrnuli rychle do autobusu, načež se autobus rychle zaplnil a my museli čekat v dešti na další. Pak jsme schytali pěknou sodu od učitelky, protože na nás museli čekat. Jako bychom mohli za to, že byly zrovna všechny turistky dobře živené a snáz si prorazí cestu a já bych se mohla nechat udupat a nedošla bych tam dřív než ony.
Primark. Zlo v čisté podobě.
Čím dál víc mi začalo připadat, že většina lidí jede do Londýna jen proto, že budeme mít na Oxford street rozchod a oni budou moct do Primarku. A ten den mi to je utvrdil. Nekecám, ale celá skupina strávila čtyři hodiny (možná víc?) nakupováním serepetiček v Primarku jen proto, že byly levnější než tady. Mají tam hezký věci, o tom žádná, ale strávit takovou dobu mezi uječenými ženskými, které zběsile hledají svojí velikost bot a nesedící zahazují za sebe,... ne, díky.
Nedaleko byl naprosto boží obchod s plakáty, CDčky a zkrátka vším možným okolo hudby a her. Zprvu jsem jim vytýkala, že nemají ani jedno CDčko Redhotů, což je podle mě ta největší chyba a měli by za to shořet v pekle, ale ten obchod...těch plakátů...to byl ráj.

Tím bych zakončila své vyprávění o mé cestě do Anglie. Ačkoliv to tak asi nebude vypadat, ráda bych se do Londýna ještě jednou vrátila. Je to krásné město. Pokud nejste odkázáni na celou skupinu lidí s jinými zájmy a rodinu s psycho akvárkem.

Jednou takhle ve světě žen

11. prosince 2015 v 11:48 | Medion Reeve
Čekalo mě to už dneska. Zkouška účesu na maturitní ples, melír a střihání. Ach, jak já to nenávidím. Ve vlasech se mi smí hrabat jen přítel. Ne nějaká ženská, co si za to bere prachy. Ale tak jo, když ze mě chce mít mamka ženskou...
Před vchodem do kadeřnictví si upravím vlasy, abych vypadala trochu jako člověk, ačkoliv je to zbytečné, protože mi je vzápětí po mém odchodu zase pomluví. Snažím se ze sebe přátelsky vysoukat, že jsem objednaná až za 15 minut, jestli to nevadí, načež se mi jen dostane odpovědi "Co? Tak si sedni.", jako by říkala "sem nepatříš".
Nejdřív přichází na řadu melír. Už pár let jsem si nenechávala vlasy odbarvit. Poprvé a naposledy když mě mamka objednala na melír před plesem a od té doby jsem si slíbila, že si své milované vlasy nebudu ničit. A teď, když už to pěkně odrostlo a já měla své nezničené vlasy, jsem to musela podstoupit znovu. Snaží se mi rozčesat mé vlasy zacuchané větrem. No, hodně štěstí, ženská, tohle dělá problém i mně. Když mi na vlasy napatlala bílou lepkavou hmotu, šla jsem se usadit na sedačku plnou žen čtoucích si módní časopisy a zpovědi žen opuštěných svými muži. Jaká to pro mě čest smět si sednout mezi nejvyšší společnost z města. Tak jsem si otevřela sešit z chemie a začala svačit piškoty.
Po dlouhé skoro-půlhodině mi konečně sundala všechen ten alobal z hlavy a začala mi umývat hlavu, přičež lamentovala, že jsem moc malá a to křeslo výš dát nejde a všechnu vodu bude mít po podlaze. A já za to můžu? Na oplátku mi napatlala do vlasů rozčesávadlo (začínám jí podezřívat, že to byla spíš žvýkačka) a jala se rozčesávat moje vlasy. Docela se divím, že mi nějaké zbyly... škubala za ně tak silně, že jsem myslela, že vyskočím z té sedačky, vezmu jí ten hřeben a vrazím jí ho do toho jejího tlustýho zadku, jak mě štvala. Ale jsem přeci jen docela klidná (navenek), takže jsem se jen usmívala se slzami v očích.
Při foukání vlasů začala s kolegyní rozvádět rozhovor o nových vztazích ve městě a mezi řečí o mačkání žláz psího zadku a milostným vztahem paní K a pana P mi sem tam připálila ucho.
Čas letěl, já tam strávila už tři nesnesitelné hodiny a dozvěděla jsem se snad úplně všechno, i to, co jsem vědět nechtěla. Najednou jsem stála u pultíku, kde mi má kadeřnice sepisovala účtenku. "1010, prosím" Co? Za co jako?
Zaplatila jsem a odešla.
Za tolik peněz bych mohla mít 40 balíků piškotů, 50 balíčků žvýkaček a asi 18 šišek lovečáku. Navíc bych z toho měla stonásobnou radost.
A co z toho mám? Míň vlasů, hodně špatnou zkušenost a informaci o tom, jak se mačká psí zadek.

Nalhávání

30. listopadu 2015 v 22:43 | Medion Reeve
Tento článek je jen výplodem zoufalosti nad marnou snahou naučit se něco nenaučitelného.

A tak si tu sedim,
do blba čumim,
aniž bych věděla,
co vůbec umim.

Kdybych tak tušila,
co nejvíc mě baví,
čím zaujmu lidi,
co pořád mě zdraví.

Ráda bych věděla,
co vůbec vim
a když něco vim,
co potom s tim?

Je jedna věc,
co vrtá mi hlavou,
proč ten můj blonďatej
má hlavu zdravou.

Jak to že ví,
jak věci se maj,
že po tomhle věku
nepřijde ráj.

A proč teda já
i když to vim
sedim a čumim
a nesouhlasim s nim?
(Stejně má pravdu)

Child since 1997

15. listopadu 2015 v 22:31 | Medion Reeve
To jsem se tak jednou zastyděla, když jsem si uvědomila, že si omalovánky, které jsem vyhrála v tombole, chci nechat a vůbec neplánuju je dát svému mladšímu sourozenci. Že mě těší pohled a představa toho, až si vezmu pastelky a vymaluju je.
Jsem už osmnáct let dítětem. A s tím, jak ubíhají roky a já, troufám si říci, nabývám na rozumu a porozumění tomuto světu, je to čím dál horší. Řeším banality, které by ani dítě neřešilo.
Do svých patnáctých narozenin jsem si hrála s panenkami. Nejsem ujetá, jen mě bavilo navrhovat jim domek (ale samozřejmě mě bavilo si s nimi hrát, přiznávám). Uklidňuji se tím, že má přeci každý svou úchylku, která mu z dětsví zbyla. A ten, kdo zabije to dítě uvnitř něj, měl by být považován za vraha! Nikdo přece nikdy nebude dost starý na to, aby řekl, že nechce dostat k Mikuláši čokolády a adventní kalendář. Aby nechtěl usnout u televize a probudit se v posteli nebo aby nechtěl spát po obědě.
Nikdo z mých bývalých partnerů nikdy nepochopil, že aby dokázal pochopit nejen to, jak se chovám navenek, ale i to, jaká jsem uvnitř, musí ve mně tolerovat "dětskou část" mého JÁ. Člověka, který bude milovat nejen mě, ale i mou druhou stránku, budu milovat nadosmrti (asi tak jako ženské v naivních romantikách od Rosamunde Pilcher, kterými spousta holek pohrdá a stejně na ně kouká).
Všichni se mě snažili ohromit a mně přitom stačí tak málo.
Pro samé oči neviděli.

 
 

Reklama