Povídky

Povídka – Dvě těla

2. srpna 2015 v 17:15 | Medion Reeve
Tato povídka byla původně napsána pouze pro školní účely. Znáte to. Dostanete za úkol napsat povídku na nějaké téma, v mém případě to bylo téma "holokaust", a snažíte se něco vymyslet. Pořád Vás nic nenapadá, ale deadline na Vás stále tlačí. Vy v posledních chvílích vymyslíte něco, co po sobě vlastně ani nestihnete přečíst, vytisknete to a jdete spát.
A takto vznikla následující povídka.
Nevkládám jí sem, abych se jakkoliv pochlubila. Musím se přiznat, ač zahanbeně, že o tomto tématu moc nevím. O to těžší pro mě bylo napsat na to povídku. Za případné připomínky budu ráda.

"Tati, proč nemůžu jít s Toníkem do biografu?" ptala se malá Martička tatínka. "Nejde to. Běžte radši ven. Ale v osm budeš doma! Slyšíš mě?!"

Alfredovi celé odpoledne zněly v hlavě Martiččina slova. Trápily ho dceřiny otázky.

"Martičko a proč nosíš tu hvězdičku?" zajímal se Toník. "Tatínek říkal, že ji musím nosit, aby mě vždycky našli." zmateně odpověděla Martička. Vždy jí zajímalo, proč tu hvězdu musí nosit, ale trápil jí tatínkův výraz, když se na to pořád ptala. Proto se o to moc nezajímala.

Alfred Seidler byl dříve uznávaný lékař, otec dvou dětí, Martičky a Josífka Seidlerových. Žil v malém městě na severu Čech a celý život byl k lidem vstřícný a milý.

"To už je tolik hodin?" zděsila se holčička. "Vždyť je teprva půl deváté, já jdu domů také až v devět. Proč se tolik bojíš?" nechápal Toník. "Slíbila jsem přece tatínkovi, že budu doma v osm!"

Tatínek doma nedočkavě přešlapoval. Bylo už skoro devět a jeho dcerka nikde. Najednou vrzly dveře a do pokoje vběhla udýchaná Marta. Omluvila se tatínkovi, ale tatínek zaraženě mlčel. Byl rád, že je konečně doma. "Viděl tě po cestě někdo?" prohodil narychlo. "Ne, tatínku. Proč se ptáš?" "Běž spát...". Alfred se unaveně svalil do křesla. "Jak dlouho to ještě bude trvat..." pronesl do ticha a chvilku nato usnul hlubokým bezesným spánkem.

Alfreda vzbudilo hlasité klepání na dveře brzy ráno. "Pane Seidlere, nepřejeme si, aby se náš syn Tonda stýkal s Vaší dcerou. Dejte na to pozor, jinak budeme nuceni přijmout určitá opatření." vychrlil trpce Tondův otec a ověnčen svou manželkou opustil dům pana Seidlera.

"Kdo to ráno klepal?" prohodila paní Seidlerová na manžela, zatímco mu nalévala kávu. Pan Seidler zadumaně seděl, koukal do zdi ale už neodpověděl. Po hodině se zvedl a odešel do své ložnice.

"Jdu ven." Martička vyskočila od stolu a rozběhla se ke dveřím. "Nikam!" rozkřikl se najednou její otec z pokoje. "Dneska nikam nepůjdeš." Marta ale neposlechla a vyplížila se z baráku.

Ten den Alfréd nepromluvil ani slovo. Seděl na zemi své pracovny, dopíjel poslední lahev vína a koukal do stropu. K večeru se zvedl a šel na společnou večeři. Po společné modlitbě a jídle vstal od stolu a pronesl první a jedinou větu za celý den: "Teď už bude všechno lepší".

Byla to temná noc. Ani měsíc už neměl sílu svítit. V domě už bylo ticho, jen pan Seidler seděl venku na pergole. Poslouchal cvrkot a tiše plakal. Náhle jako by zkameněl a s vážnou tváří se vydal zpět do domu. Vyšel nahoru po vrzajících schodech, aniž by si uvědomoval jediný krok. Vešel do pokoje malého Josífka. Stoupl si k jeho posteli. Vzal mu polštář. Jemně ho položil Josífkovi na ústa a se slovy: "Tam nám bude líp, můj synku" přitlačil hrubě Josífkovi polštář k ústům. Po pár minutách zvedl hlavu a vyšel z pokoje. Chvíli civěl na okno proti dveřím. Za chvíli vrzly dveře od Martiččina pokoje. Otec zahalil její krásnou tvář sněhobílým polštářem a s prázdným výrazem v tváři tlačil polštář hlouběji a hlouběji do matrace. Její tělo se zmítalo pláčem, vyděšením a snahou o přežití. Až utichlo a s ním i celý dům. Za pár minut už byly slyšet jen podpatky Alfredových bot směřující k prádelníku. Pečlivě přeskládal své bílé košile na druhou hromádku v prádelníku a ze spodu poslední košile vytahl těžkou kovovou zbraň. Otočil se a těžkými kroky odkráčel k posteli. Přiložil ledový kov hlavně k manželčině spánku. Otevřela oči. Otočila hlavu, věnovala pohled zbrani směřující k její hlavě a pak se hluboce zahleděla do němých očí svého manžela. Po chvíli oči znovu zavřela. Domem se rozlehla rána. Po chvíli druhá.

Jen další poklidná noc ve městě. Žádné lidské oběti. Jen dvě chladnoucí těla na studených postelích a prostřelené hlavy v kalužích krve.
 
 

Reklama
Reklama