Téma týdne

Nenávidím tě, ty malá zrůdo!

12. prosince 2015 v 18:26 | Medion Reeve
Celou dobu jsem se snažila ji přemoct. Odehnat ji, aby zmizela. Zatímco ona se mi smála a oddalovala mě dál a hloubš. Dělala z nás kamarádky.
Jsme spolu už dobré 3 roky. Nenáviděla jsem ji už od doby, kdy jsme se poznaly. Do té doby jsem existovala jen já a nic než já. Pak se sem vecpala ona a myslí si, že se kvůli ní postavím na hlavu. A taky že jo.

"Ale no tak. Přece si nemyslíš, že by tě někdo měl rád? Nebuď směšná. Proč se nevrátíš k tomu šmejdovi, co ti řekl, že nejsi hezká a stojíš za hovno? Honem, dělej se zebe debila, to ti tak skvěle jde. K ničemu jinýmu nejseš, nikdo jiný tě nikdy chtít nebude."
"Proč si ty prášky nevezmeš? No né...snad si, ty hloupá, nemyslíš, že by tě snad měl někdo v budoucnu rád? Neřekl ti to dost jasně? Jsi hnusná!"
"Je ti 17 a s nikým jsi ještě neměla nic víc? Stejně o tobě všichni říkají, že jsi děvka. Běž a udělej to."

Ona vždycky věděla všechno "nejlíp". Znala mě 3 roky a snažila se mi do všeho kecat. Ani nevím, kdy přesně jsme se poznaly. Vplížila se mi do života beze stopy a teď si myslí, že si dupne a bude všechno podle ní?
"Zkus, jak je ta žehlička horká. Nezajímá tě to? Myslíš, že je horká nebo není? Nebylo by lepší to zkusit? Ublížila jsi ostatním, ubliž i sobě. To už neuděláš? Zbabělče."

Už se se mnou dobrý půlrok nebaví.

Nejhorší na tom všem je, že ona je já.
A já jsem ona.





Kouzlo naivity

21. listopadu 2015 v 13:21 | Medion Reeve
"…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství."
- Salvador Dalí
http://deliandiver.org/wp-content/uploads/2015/11/Dali_War.jpg
Jaké by asi bylo potkat člověka a nebýt jím okouzlen. Rovnou vidět jeho chyby a zlozvyky. Nikdo by pak neměl čas zažít s ním nejprve to hezké, na co by se v těžkých chvílích dalo myslet. Byli bychom jednoduše odkázáni na realitu. Z života by zmizelo kouzlo maličkostí, kouzlo naivního vnímání.
Vlatně ani nevím, co jsem JÁ. Občas přemýšlím, jestli je mé chování přirozené nebo skrytě podmíněno okolí. A někdy se snažím chovat proti mé vůli jinak, jen abych i já měla to svoje kouzlo, kterým na mě působí i ostatní lidé. Co když to tak dělají i oni? Co když přirozené kouzlo neexistuje a lidé si ho musí získat. Snaží se o něj a pak ho využívají, což se stane naprosto přirozeným? A co když je kouzlo jen druh energie, kterou jako děti získáme. A co když právě mně ho někdo ukradl?
Pořád v sobě nemůžu najít nic, co by ono "kouzlo" připomínalo. Zkouším věci, které dělají ostatní, čímž pravděpodobně ztrácím sebe. Jen přejímám cáry cizích osobností a svou házím pryč. Co ze mě zbyde?

Co by kdyby
sama ona
svoje chyby
samá clona
našla v sobě
to co koná
a v té zlobě
svého slona
z porcelánu
rozbila.

pak by ona
žádná clona
našla v sobě
jen co ona
v životě svém
spravila

třeba by pak
sama ona
tak či tak
ten pocit měla
že by pak
to vše už směla
sama byla
přesto bděla
srdci svému
píseň pěla.

O tom
kdo ji masku smyl.
O něm
kdo ji upravil
O tom
kdo ji zotavil
když ji život unavil.


Stvůry libující si v minulosti

12. října 2015 v 23:00 | Medion Reeve
Jako lidé dnešní doby jsme posedlí vlastněním kontroly nad vším. Kontroly nad penězi, přáteli, událostmi, kontroly svého života, své budoucnosti...
Přitom je život natolik abstraktní pojem, do nějž vstupují i osudy jiných lidí a jejich událostí, že je nemožné mít kontrolu nad svým životem, svou budoucností. Neustálé narušování naší snahy o monotonii nás nutí ohlížet se zpět na věci, které jsme udělali. Nutíme se hledat spojitosti mezi věcmi minulými a budoucími, ačkoliv nejsou nijak spojeny, a vyvozovat z nich jakési zákonitosti, které bychom mohli použít jako vodítko, které nás spolehlivě dovede do lepší budoucnosti. A kdo tohle nedělá? Neustálé ohlížení nás nutí žít náš život vpřed, ale pozpátku. Nejdříve žijeme pozpátku, pak až vpřed.
Kolikrát si říkám, jestli bych uměla žít vpřed a jenom v před.

Mám tři JÁ.
Mé naivní JA hltající ještě naivnější citáty z tumblr typu "žij teď a tady", které se mi snaží namluvit, že je všechno v pohodě, že je přece všechno jedno a vždycky to nějak dopadne. Jsem teď a tady. To, co se stalo, mě přeci jen ponaučilo. Zrovna když se tahle malá část mého nitra usadí do velení, nějak se to zvrtne a přijde na řadu ten zatrpklý tvor parazitující na mých myšlenkách.
Každý večer u mě leží v posteli. Stvůra, co mě nenechá usnout a neustále mi připomíná moje chyby. I věci naprosto malicherné. Dokonce takové, které i kdyby se udělaly jinak, stejně se nic nezlepší. Popichuje mě do žeber a když už jsem tatam na hranici spánku, dloubne mě ještě víc a přeskládá kolečka v hlavě. Trvá mi pak sakra dlouho, než se zase všechno srovná. A tak je to každý den. Každý hloupý den mého života. "Proč jsi dělala tohle?..., Proč jsi neřekla radši tohle?...A proč vůbec sakra jsi?" A proč bych jako nemohla? Jako bych neznala odpovědi. Jako by ten tvor neznal odpovědi. Všechno ví, všechno zná, přesto si libuje v mé špatné vyčítavé náladě.
A nakonec mé opravdové JÁ, kterému se, bohužel, nedaří srovnat tyhle dva do latě.
A tak si tam žijí a dokud jeden z nich neumřel, žijí tam dodnes.
Proto žiji, ač nechtěně, život pozpátku. Má přítomnost je mou minulostí a má minulost je základem přítomnosti.

Depression, every day the burden gets a little heavier. Nobody can take it away. It steals your joy. It's always there.:



Strašidla nejsou jen pod postelí, aneb mé zkušenosti se spánkovou paralýzou.

2. srpna 2015 v 17:49 | Medion Reeve
Jako malá jsem se šíleně bála strašidel pod postelí. Každý večer jsem pravidelně kontrolovala prostor pod postelí, za postelí i za skříněmi. Bála jsem se zdrcadel, oken, noční cesty do koupelny a celkově tmy. Pak jsem se ale dostala do období, kdy jsem se bála už samotného spánku.

Začalo se to dít asi před rokem, kdy jsem po probuzení mívala divné stavy. Nestávalo se to často. Tak jednou za dva měsíce.

Probudila jsem se. V pokoji byla ještě tma. Najednou se mi celým tělem, směrem od hrudi ke končetinám, rozlezl mráz. Celé tělo se mi na chvíli rozbrnělo. Koukala jsem se po pokoji. Vedle mé postele někdo stál. Nevěděla jsem kdo, ani proč tam je. Chtěla jsem se zvednout, sahnout na něj, něco říct - ale nešlo to. Přišla další vlna mrazu. Začala jsem mít pocit, že nemůžu dýchat. Hlavou mi začaly probíhat otázky jako "Co to se mnou sakra je?", "Proč se nemůžu hýbat?", "Umírám?".

Silueta mi pořád stála u hlavy, něco mě dusilo a nemohla jsem se hýbat.
Celé to trvalo jen pár minut. Nepamatuji si, jak jsem se z toho dostala, ale najednou to bylo celé pryč. Brnění odeznělo a já se mohla hýbat.

Tak se to opakovalo několikrát. Někdy celá situace trvala pár sekund, jednou i půl hodiny.

Stavy, do kterých jsem se dostávala, se podle pozdějšího zjištění nazývají Spánková paralýza. Jde o stav, kdy se Váš mozek "nepřepne" ze spánku do reality, tudíž vnímáte své okolí, ale nejste schopni se hýbat (stejně jako ve spánku nemůžete kopat nohami, když se Vám zdá o běhání) ani křičet.

Od té doby se nebojím strašidel ve svém pokoji. Opravdová strašidla jsou v naší hlavě. Nebo v nás.

Představte si třeba tohle v noci u Vaší postele. Nemůžete se pohnout ani křičet.

Doporučuji přečíst článek na blogu Killerofidiots: http://killerofidiots.blog.cz/1508/tezka-schyza





 
 

Reklama
Reklama